Zápis 149

18. července 2012 v 18:20 |  Day after day
Okay, nějaké ty tři týdny jsem o sobě neměla jak dát vědět, ale teď konečně jsem se připojila k půjčenému mobilnímu internetu. Bohužel stále nejsem doma, ale v (teď už jiné) nemocnici. Ne že bych si nějak stěžovala, věděla jsem, do čeho jdu, ale po hladkém začátku se mi to všechno pěkně hroutilo. Naštěstí se ale zdá, že teď už to jde dobrým směrem.
***
Nástup do nemocnice byl v pohodě, nějaké to papírování a příjem. Hned na začátku jsem se dozvěděla, že vedle na pokoji leží stará paní, která zapomíná kde je a neustále volá a brečí. Raději jsem to neřešila. Když jsem šla na sádrovnu, okusila jsem první doušky lékařského humoru. Nejdřív se bavili jen mezi sebou, o jménech pro dítě, došli k tomu, že se čím dál častěji dávají jména podle seriálů.

"Jasně, pojmenuju kluka Sabrina nebo Kasandra," prohodil jeden, když mi druhý obmotával mokrou sádru kolem nohy, a já málem spadla ze stolu. Potom co mi sádru dodělal, rozhodl se, že mi radši udělá ještě jednu. Aby toho nebylo málo, nebo co. Haha. No a tak se začaly jejich vtípky točit kolem mě.

"Hele, to je poprvé, co dělám sádru na 2x a bez jediné kapičky krve." Opět vtipný.

Když mě doktor (primář, jak chcete) P. J. se vším znovu seznámil a sdělil mi, že na sál půjdu jako první, jen jsem kývala hlavou na souhlas. Chtěl ještě nějaký troj snímkový rentgen, či co, takže mě za nějakou chvíli vyzvednul milý týpek a odvezl mě (trval na tom, tak jsem neodporovala, ne?). To zase bylo. Nevlezla jsem se do úplného záběru, tak mě rovnou položili na zem (ptali se, jestli mi to nevadí, tak co jsem měla říct, že).

Před zákrokem jsem nesměla nic jíst ani pít, znáte to ne? Akorát mě dali trošku vody na zapití oblbováku. Ještě proběhla vizita a zanedlouho se tam objevila sestřička, prášek už začínal působit, takže jsem byla lehce mimo, ale to že mě na jakémsi lehátku vezli výtahem, si pamatuju. Pak jsem se přešoupla na jiné a sundala si košili, sice to šlo těžce, ale šlo. Přikryli mě zelenou plachtou a za chvíli vyvezli na sál. Poslední na co si vzpomínám je, že mi za strany pod prsa přilepili takové to něco…

Jako po každé operaci jsem po prouzení měla příšernou žízeň a oni mi prostě nechtěli dát napít!!! Nakonec jsem ani nebyla na JIPce, protože prý neměli místo. Když už jsem se probudila úplně k vědomí (nepočítám to kratičké vytržení ze spánku, kdy si nic nepamatuju) přišli naši. Bylo mi trochu špatně po té narkóze, ta byla taky důvod, proč jsem chtěla pití.

První noc po operaci byla divná, taky to bylo tím, že jsem ještě byla dost pod vlivem prášků proti bolesti.
Ale potom už byly všechny noci v podstatě stejné. Paní na jedničce pořád (dnem i nocí) vykřikovala haló. Já zjistila, že se tady nepřipojím k internetu a tak jsem alespoň byla zásobená filmy. Díky za ně, protože číst knížku se mi vůbec, ale vůbec nechtělo!

Tak jo. Kdybych měla nemocnici NJ ohodnotit, dlouho bych uvažovala. Většina doktorů mě tam pěkně štvala, jediné plus je asi to, že sestřičky jsou tam opravdu moc fajn. Teda, nějaká výjimka by se tam našla, ale to asi všude.

V neděli, prvního, nám sem na pokoj šoupli paní, Evu, s vyhozenou kyčlí, která byla původně na jedničce, ale došlo jim, že když ani paní co tam byla před ní, nespala kvůli té ukřičené tři dny, Eva na tom nebude o moc líp.

Sestřička-ošetřovatelka Dana byla naprosto perfektní. A když se dala do kupy s Evou, tak to bylo teprve něco. Nebylo nic, co by Dana nevymyslela. Vždycky když se na pokoji ukázala, všechny jsme se smály, až jsme nemohly dýchat. Jednou to bylo jen tak, podruhé na ošetřovatelku Ivanu, jak je trefená a nevím, co všechno, potřetí to bylo zase jinak. Pokaždé vymyslela něco nového. Ale když přišla s tím, že máme pečlivě odposlouchávat Eviny hovory, že je to určitě někdo z Agelu, to byl konec. Tím jsme se bavili až do poslední chvíle co byla Eva s náma v nemocnici. Jenže ona tam nehodlala zůstat dlouho, jela potom ještě na konzultace do Brna.

I přesto si ale Dana našla novou oběť a my se zase měly čemu smát. To bylo dobře, protože když se říká, že smích léčí, dle mého je na tom dost velký kus pravdy, cítila jsem se mnohem líp.

V pondělí za týden, devátého, už měl primář dvoutýdenní dovolenou. Doktorům dal jasné instrukce o tom, že už se mám pomalu stavět na berle, abych mohla za týden domů a sádru jenom na noc. Když jsem je na to upozornila, schytala jsem přednášku o tom, že se stehenní kost hojí šest až osm týdnů. Ale pustit mě za týden domů chtěli. Jenže co já doma s křídlem na sádře, když se pomalu nedostanu ani do dveří? Rozhodla jsem se, že do toho radši nebudu zasahovat a místo toho si šla postěžovat Daně, která z toho zase udělala nějakou vtipnou scénku, nebo parodii.

Takže místo toho abych šla co nejdřív domů, a pak na rehabilitace jsem tam zůstala o týden dýl a na berle mě taky nepostavili. Prostě bez primáře ani ránu.

Když se primář v pondělí, šestnáctého vrátil, při velké vizitě se na mě podíval a zeptal se mě, co tu ještě dělám. Pak se kouknul na tu dlahu, pořád na mé noze.

"Říkal jsem na noc," řekl.
"Já za to ale nemůžu," bránila jsem se.
"Teď už za to můžeš," odpověděl. Aha, takže vy šéfujete neschopným doktorům a můžu za to já. Měla jsem chuť chytit
MuDr. M. za ramena a třást s ním se slovy-- vidíte, já vám říkala, že mě máte postavit na berle. Ale nechala jsem to být a jen se zasmála jeho vtipu.

Ještě ten den jsem si zašla o berlích na záchod a zpátky. Musím říct, že chůze je vážně únavná. Ale po tak dlouhé době na nohou, i když na té jedné jen s třetinovou zátěží, jsem si připadala podivně vysoká. Že bych vyrostla? Hahaha.

Sem do nemocnice mě měla vézt sanitka, jenže jelikož mi ještě nebylo osmnáct, musím sebou mít doprovod. I když se to ještě změnilo, ale pak se to zase vrátilo k původní verzi. No není to super? Celé zdravotnictví je v háji, no ne? Na co sakra potřebuju v sanitce doprovod?!

Jela jsem s tátou autem, podívala jsem se po Ostravě a rychle hltala co je tady novýho, jiného a podobně.

***
Tahle nemocnice je 100% odlišná od NJ, ale wifi tady stejně není. Je to pech, naštěstí máme hodnou sousedku s mobilním internetem.

Už se na facebooku domlouvám, kdy mě kdo přijde navštívit... Tak na nějakou chvíli.

VÍTEJ ZPÁTKY

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nasťa | Web | 19. července 2012 v 22:26 | Reagovat

Máš opravdu zajímavé postřehy z nemocničního prostředí, ikdyž jsem si jistá, že to není zrovna tvé vysněné léto, ale co se dá dělat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama