Day after day

Zápis 149

18. července 2012 v 18:20
Okay, nějaké ty tři týdny jsem o sobě neměla jak dát vědět, ale teď konečně jsem se připojila k půjčenému mobilnímu internetu. Bohužel stále nejsem doma, ale v (teď už jiné) nemocnici. Ne že bych si nějak stěžovala, věděla jsem, do čeho jdu, ale po hladkém začátku se mi to všechno pěkně hroutilo. Naštěstí se ale zdá, že teď už to jde dobrým směrem.
***
Nástup do nemocnice byl v pohodě, nějaké to papírování a příjem. Hned na začátku jsem se dozvěděla, že vedle na pokoji leží stará paní, která zapomíná kde je a neustále volá a brečí. Raději jsem to neřešila. Když jsem šla na sádrovnu, okusila jsem první doušky lékařského humoru. Nejdřív se bavili jen mezi sebou, o jménech pro dítě, došli k tomu, že se čím dál častěji dávají jména podle seriálů.

"Jasně, pojmenuju kluka Sabrina nebo Kasandra," prohodil jeden, když mi druhý obmotával mokrou sádru kolem nohy, a já málem spadla ze stolu. Potom co mi sádru dodělal, rozhodl se, že mi radši udělá ještě jednu. Aby toho nebylo málo, nebo co. Haha. No a tak se začaly jejich vtípky točit kolem mě.

"Hele, to je poprvé, co dělám sádru na 2x a bez jediné kapičky krve." Opět vtipný.

Když mě doktor (primář, jak chcete) P. J. se vším znovu seznámil a sdělil mi, že na sál půjdu jako první, jen jsem kývala hlavou na souhlas. Chtěl ještě nějaký troj snímkový rentgen, či co, takže mě za nějakou chvíli vyzvednul milý týpek a odvezl mě (trval na tom, tak jsem neodporovala, ne?). To zase bylo. Nevlezla jsem se do úplného záběru, tak mě rovnou položili na zem (ptali se, jestli mi to nevadí, tak co jsem měla říct, že).

Před zákrokem jsem nesměla nic jíst ani pít, znáte to ne? Akorát mě dali trošku vody na zapití oblbováku. Ještě proběhla vizita a zanedlouho se tam objevila sestřička, prášek už začínal působit, takže jsem byla lehce mimo, ale to že mě na jakémsi lehátku vezli výtahem, si pamatuju. Pak jsem se přešoupla na jiné a sundala si košili, sice to šlo těžce, ale šlo. Přikryli mě zelenou plachtou a za chvíli vyvezli na sál. Poslední na co si vzpomínám je, že mi za strany pod prsa přilepili takové to něco…

Jako po každé operaci jsem po prouzení měla příšernou žízeň a oni mi prostě nechtěli dát napít!!! Nakonec jsem ani nebyla na JIPce, protože prý neměli místo. Když už jsem se probudila úplně k vědomí (nepočítám to kratičké vytržení ze spánku, kdy si nic nepamatuju) přišli naši. Bylo mi trochu špatně po té narkóze, ta byla taky důvod, proč jsem chtěla pití.

První noc po operaci byla divná, taky to bylo tím, že jsem ještě byla dost pod vlivem prášků proti bolesti.
Ale potom už byly všechny noci v podstatě stejné. Paní na jedničce pořád (dnem i nocí) vykřikovala haló. Já zjistila, že se tady nepřipojím k internetu a tak jsem alespoň byla zásobená filmy. Díky za ně, protože číst knížku se mi vůbec, ale vůbec nechtělo!

Tak jo. Kdybych měla nemocnici NJ ohodnotit, dlouho bych uvažovala. Většina doktorů mě tam pěkně štvala, jediné plus je asi to, že sestřičky jsou tam opravdu moc fajn. Teda, nějaká výjimka by se tam našla, ale to asi všude.

V neděli, prvního, nám sem na pokoj šoupli paní, Evu, s vyhozenou kyčlí, která byla původně na jedničce, ale došlo jim, že když ani paní co tam byla před ní, nespala kvůli té ukřičené tři dny, Eva na tom nebude o moc líp.

Sestřička-ošetřovatelka Dana byla naprosto perfektní. A když se dala do kupy s Evou, tak to bylo teprve něco. Nebylo nic, co by Dana nevymyslela. Vždycky když se na pokoji ukázala, všechny jsme se smály, až jsme nemohly dýchat. Jednou to bylo jen tak, podruhé na ošetřovatelku Ivanu, jak je trefená a nevím, co všechno, potřetí to bylo zase jinak. Pokaždé vymyslela něco nového. Ale když přišla s tím, že máme pečlivě odposlouchávat Eviny hovory, že je to určitě někdo z Agelu, to byl konec. Tím jsme se bavili až do poslední chvíle co byla Eva s náma v nemocnici. Jenže ona tam nehodlala zůstat dlouho, jela potom ještě na konzultace do Brna.

I přesto si ale Dana našla novou oběť a my se zase měly čemu smát. To bylo dobře, protože když se říká, že smích léčí, dle mého je na tom dost velký kus pravdy, cítila jsem se mnohem líp.

V pondělí za týden, devátého, už měl primář dvoutýdenní dovolenou. Doktorům dal jasné instrukce o tom, že už se mám pomalu stavět na berle, abych mohla za týden domů a sádru jenom na noc. Když jsem je na to upozornila, schytala jsem přednášku o tom, že se stehenní kost hojí šest až osm týdnů. Ale pustit mě za týden domů chtěli. Jenže co já doma s křídlem na sádře, když se pomalu nedostanu ani do dveří? Rozhodla jsem se, že do toho radši nebudu zasahovat a místo toho si šla postěžovat Daně, která z toho zase udělala nějakou vtipnou scénku, nebo parodii.

Takže místo toho abych šla co nejdřív domů, a pak na rehabilitace jsem tam zůstala o týden dýl a na berle mě taky nepostavili. Prostě bez primáře ani ránu.

Když se primář v pondělí, šestnáctého vrátil, při velké vizitě se na mě podíval a zeptal se mě, co tu ještě dělám. Pak se kouknul na tu dlahu, pořád na mé noze.

"Říkal jsem na noc," řekl.
"Já za to ale nemůžu," bránila jsem se.
"Teď už za to můžeš," odpověděl. Aha, takže vy šéfujete neschopným doktorům a můžu za to já. Měla jsem chuť chytit
MuDr. M. za ramena a třást s ním se slovy-- vidíte, já vám říkala, že mě máte postavit na berle. Ale nechala jsem to být a jen se zasmála jeho vtipu.

Ještě ten den jsem si zašla o berlích na záchod a zpátky. Musím říct, že chůze je vážně únavná. Ale po tak dlouhé době na nohou, i když na té jedné jen s třetinovou zátěží, jsem si připadala podivně vysoká. Že bych vyrostla? Hahaha.

Sem do nemocnice mě měla vézt sanitka, jenže jelikož mi ještě nebylo osmnáct, musím sebou mít doprovod. I když se to ještě změnilo, ale pak se to zase vrátilo k původní verzi. No není to super? Celé zdravotnictví je v háji, no ne? Na co sakra potřebuju v sanitce doprovod?!

Jela jsem s tátou autem, podívala jsem se po Ostravě a rychle hltala co je tady novýho, jiného a podobně.

***
Tahle nemocnice je 100% odlišná od NJ, ale wifi tady stejně není. Je to pech, naštěstí máme hodnou sousedku s mobilním internetem.

Už se na facebooku domlouvám, kdy mě kdo přijde navštívit... Tak na nějakou chvíli.

VÍTEJ ZPÁTKY

Zápis 148

24. června 2012 v 22:53
Nevím, kdy se zase dostanu k laptopu, protože teď hned ho s sebou určitě mít nebudu. Takže se s vámi prozatím, na dobu neurčitou, loučím.

Zítra ráno nastupuju do nemocnice, kvůli operaci v úterý. Jak říká doktor, je to jen kosmetický zákrok.

Jsem jen trochu nervózní, zatím nic víc. Jediné co už teď vím je, že nechci na JIPku, budu mít žízeň a oni mi nedají napít. Nesnáším to, celkově nemám nemocnice ráda, ten zápach a tak. Všechny ty testy, kontroly, pípání přístrojů, hadičky... Fuj. Ještě mi neřekli, jak dlouho budu v nemocnici, ale hned po tom by mě měli převést do, nejspíš, Jánských lázní. Je to dost daleko od místa, kdy bydlím a pravděpodobně tam budu skoro celé prázdniny. Jediné pozitivní je na tom asi to, že je to blízko, blíž než jindy, k Annie, šíleně mi chybí, takže se s ní moc ráda uvidím!

Doufám, že se ta operace povede, a že já sama to potom něčím nezdrbu, protože to by asi nebylo to nejlepší.

Co nejdříve to půjde sem napíšu!!

Ale fakt nevím, kdy to bude. Ještě tak uplně netuším jak na tom budu s laptopem.
Držte mi palce
Já se vrátím!! xoxo

Zápis 147

24. června 2012 v 1:25
23.Června 2012
10:37, večer
Tak už to mám za sebou. Všechny známky konečně uzavřené.

Vstávala jsem ve čtyři ráno, abych si ještě zopakovala fyziku. Nevěděla jsem jestli bude zkoušet u tabule nebo písemně, jestli půjde do hloubky látky nebo jí bude stačit shrnutí. Bála jsem se, fakt bála, že to nějak podělám. Stresovala jsem se celou dobu, cestou tramvají, na zastávce spolu s (taky zkoušenou) Kačou a Ivet. Potom celou němčinu, kdy jsem si pořád dokola pročítala učebnici, místo toho abych dávala pozor při jeho opakování všeho, co jsme se naučili. Jenom jedna přestávka před fyzikou. Třídní nám donesla testy z matiky, zase za tři. Čekala jsem to, protože jsem nestihla dokončit poslední příklad... Stejně by mi to známku neovlivnilo.

Když fyzikářka vešla do třídy, všechny zkoušené jsme si popřály hodně štěstí a čekaly jsme co z ní vypadne. Nakonec jsme si měli vzít papíry, jéje, Kača si sedla vedle mě s nejistým výrazem.
Byly čtyři otázky - stejně jako při zkoušení u tabule, test rozdělený na A a B. První otázka byla v pohodě, sice jsem musela chvíli přemýšlet nad tím, co to vlastně chce, ale nakonec mi svitlo. Další dvě otázky byly v pohodě, jen ta jedna jediná mi způsobila zmatek v hlavě. Úplně jsem si popletla balistickou křivku s parabolou... Naštěstí z toho pololetního testu mám dvojku, takže mi to na tu trojku na vysvědčení vyšlo! Byla jsem tak šťastná, když jsem viděla jak ji tam zapisuje...

Celých deset minut do konce hodiny jsem se usmívala jako blbeček. Pak jsme měli angličtinu, v plánu bylo dodívat se na film; Jeden den s Anne Hathaway. Byl to vážně hezký film, až na tu jednu část, kdy se mi chtělo až brečet... Po téhle hodině jsme měli už jenom dějepis. Taky jsme se dívali na film, ale ten byl uplně jiného typu. Sice jsme z toho Schindlerova seznamu viděli jenom půl hodiny, ale vypadalo to zajímavě...

Když jsem přijela domů, šla jsem se podívat na základku. Chtěla jsem jít příští pátek s ostatníma ale to už tady nejsem, škoda. Popovídala jsem si s třídní, postěžovala si mi jak hroznou má třídu a já jsem se pak vydala za zástupkyní, tak mě jako obvykle mile přivítala a hned jsme se daly do řeči. Když k ní přišla jiná bývalá studentka, usoudila jsem, že je čas odejít, přece jenom jsem měla ještě nějakou práci. Doma jsem snědla oběd a začala uklízet, protože se slavily bráchovy narozeniny, které měl na začátku měsíce. Ve tři hodiny, přesně tak jak jsem se domluvily se sestřenkou, tady byla. Zatím jsme nevěděly co budeme dělat, takže jsme dívaly na teorii velkého třesku a pak jsme tam pustily jak jsem poznal vaši matku. Zase jsme se nasmály a rozebíraly to do všech možných stran. Skončily jsme u poslouchání hudby. Nejdřív to bylo óčko, nakonec youtube a písnička Som čarovný, tatínek měl radost. Zakončily jsme to deseti-hodinovou verzí nyan cat, ale vyply jsme to hned po chvíli, pak nějaký puding, co jí sám sebe a muffin man, táta málem omdlel. Hahaha...

Povídaly jsme si s Natt o všem možném, šla jsem se S. do lidlu a pak jsem zase kecala s Natt. Rozloučily jsme se a když odešli začala jsem se domlouvat s holkama na zítřejší čajce. Nakonec jsme se ale moc nedomluvily. A já jsem se pak ještě dívala na pretty little liars. Uhm...
24.Června 2012
23:49, večer

Přišla jsem od strejdy, jsem celkem unavená, ale chci ten článek dopsat. Už jenom protože jsem tenhle týden neměla vůbec čas kvůli škole...

Ráno mě vzbudila Ew textovkou. Bylo to celkem vtipné, protože se mi ve snu zdálo, že si z někým smskuju. Když jsem se teda nakonec vyhrabala z postele a odepsala Ew, uělala jsem si snídani. Nic převratného, jogurt s müsli. Konečně jsme se s holkama domluvily, kdy půjdeme do té čajovny a já jsem pak ještě rychle jela s rodiči do tesca, pak pro peněženku do croppu a vyzvednout lístky do zítřejšího kina se S. Jdeme na Sněhurku a lovce, těším se na Kristenin výkon.
Potom co jsem snědla oběd, jsem se začala chystat, abych už ve tři vyšla z domu na zastávku. Přistoupila jsem k Martince do autobusu, když jsme vystoupily, čekaly jsme jenom až Ew přejde přes přechod. V čajovně jsem dlouho přemýšlely co si dát. Nakonec jsem si objednaly čaj a zeptaly se na vodárnu. No i tu nám nakonec dali, uff.
Než přišla Lucy, stihly jsme toho prodrbat víc než dost a taky jsme si obědnaly už dvě misky s mandlemi v čokoládě a skořici. Já s Marti jsme měly pity, někdo si to pořád pletl se slovem pizza...

S Lucy jsme si daly všechny ještě jednu vodní dýmku a mandle, potom ještě pistácie. Řeknu vám, že matika je svině. Vůbec jsme se nemohly dopočítat a rozpočítat, kdo a za co kolik platí. Ew odjela dřív, aby dojela v nějakém dobrém čase do Krpole. Já s Martinkou jsme jely až 20:14, pak jsem ještě šla ke strejdovi, který dneska slavil narozeniny. Odložil mi od každého jídla kousek, takže jsem lehce přejezená, ale bylo to všechno moc dobré. Ještě než jsem od něj odcházela, jsem sledovala bratrancova hada, jak se svlíká z kůže, Rony objevila Ameriku, bylo to zajímavé...
Nakonec jsem si to s holkama moc užila, bavila jsem se, bylo to fajn, a budou mi chybět přes tyhle prázdniny.
Sakra, to je zase hodin.
Dobrou noc zlatíčka...

Zápis 146

17. června 2012 v 23:19

Summer paradise...

***
Včera odpoledne jsme jeli za babčou do lázní. Hezky jsem si sbalila plavky a v tom horku se jelo v skoro k prasknutí nacpaném autě. Jen co jsme po příjezdu tam našli babču, která nás neočekávala, hned jsme se s bráchou vydali k bazénu.
Voda byla příjemně teplá, takže jsem si to plaván zase jednou užila. Haha. Po nějaké té půl hodince jsem šli směrem k vířivce, to bylo tak užasné. Potřebovala bych ji doma, byla bych tam pořád. Když už jsme se ale nakonec vykopali zpět k ostatním, šlo se na zákusek. Vypilo se nějaké to pití, probraly se nejrůznější blbosti a pak už se honem, honem spěchalo zpátky. Měla jsem totiž připravené překvápko pro bráchu k jeho narozeninám. Koupila jsem nám lístky do kina. Ale jako obvykle věčně něco nestíháme, a tak jsme i tam přišli až po zavření sálu. Ještě že ty reklamy trvají patnáct minut, a my si mohli koupit kolu a popcorn. Až do poslední chvilky brácha vlastně nevěděl na co jdeme. Byla jsem ráda, že mi to vyšlo jako překvapení. U filmu se pořádně bavil. Milujem Madagaskar...


Ještě dneska si tu písničku celou dobu zpíval, až mi s tím lezl na nervy. Před obědem jsem měla autobusem přijet na zahradu i s taškou, kde bylo maso. Jenže já, ta chytrá, jsem tu tašku zapomněla doma a vzpomněla si na to až pět minut před příjezdem autobusu. Aby toho nebylo málo ten autobus jezdí o víkendu jen jednou za hodinu, takže jsem rychle běžela domů, popadla tašku, zamkla, málem spadla ze schodů a běžela co nejrychleji zpátky na zastávku. Byla jsem dva semafory před zastávkou, když autobus přijížděl. Řidič mě viděl běžet, takže naštěstí počkal. Uff. Když jsem si sedla na prázdné sedadlo myslela jsem, že to se mnou sekne na místě. Nemohla jsem skoro vůbec dýchat. Ještě cestou ze zastávky se mi motala hlava, tak že jsem pomalu neviděla na cestu.

Hned jak jsem došla k chatce, popadla jsem zbytek pití co tam bylo a rychle ho vypila. Převlíkla se do plavek a běžela do bazénu, který tam zajistil bratranec se sestřenkou. Bylo to celkem dost studené, ale v tu chvíli mi to bylo jedno, byla jsem ráda, že se mi dělá trochu líp...

Paparazzi...

Když tam dojel i bratranec, šel do bazénu i s brácohou místo mě, já jsem si mezitím lehla do sítě natažené mezi stromy a užívala si stínu. Do toho jsem psala Ew a Martince provokativné textovku: Rony si leží u bazénku místo toho aby se učila.
Později tam přijeli i Andy s Lukášem, ti koupili gril, takže se ho tam pokoušeli dát dohromady. Byla to vtipná podívaná...

Bylo mi fajn, neuvažovala jsem nad ničím, snažila jsem se zhluboka dýchat a užívat si slunečnou neděli.
Summer paradise!

Zápis 145

16. června 2012 v 13:39
Konečně jsem se pořáídně vyspala. Už jsem myslela, že se nedočkám, ale povedlo se.
Všichni pořád opakují, jak potřebují prázdniny. Není to tak, že bych se nepotřebovala, potřbuju je. Jen ještě nevím, co od nich mám čekat. Jasně, NEBUDE ŠKOLA!
Taky se tak těšíte až opustíte ten nudný ústav? Zahodíte věci do kouta pokoje a nepodíváte se na ně, alespoň do posledního týdne prázdnin? Asi jsme na to všichni stejně. Budeme mít tolik volného času pro sebe, až náš to začne nudit, ale ne natolik, abychom se byli schopni vzdát těch dvou vysněných měsíců.
***
13. Června 2012
6:58, odpoledne

To byl čas, kdy už jsme s Ew spěchaly na tramvaj. Měla jsem to všechno propočítané, stihly bychom přijet včas kdybych nezapomněla, že se kousek od místa setkání předělávají koleje, kde jsme se jako na schvál chvílí zdržely. A jako by toho nebylo málo, pořád mi někdo psal textovky. Nejdřív to bylo jen o zpodění tramvaje, ale potom to začlo tím, kde jsme, už jsou v divadle a pak telefon. Sakra kde jste? Za pět minut to začíná!
Přišly jsme ořesně minutu po začátku... Není to takový velký faux pas [fópa]. Poprask na laguně. Nevím, co na tu hru říct, nebylo to nejhorší, ale ani nejlepší. Mělo to světlé a tmavé chvilky. Někdy mi to přišlo příšerně přitáhnuté za vlasy a jindy to bylo zase fakt vtipné. Shrnout by se to dalo tak, že nelituju toho, že jsem tam šla.

(Děkuju Wewe za půjčení štaů :*)

Po skončení představení, jsem volala mámě. Bylo něco před devátou a ona měla za chvíli končit v práci, tak jsem se s ní dohodla, že dojdu za ní a pak nás táta vezme domů autem. K mámě do práce jsme to měla od divadla blízko, nedělalo mi problém tam dojít, jenže jsem musela jít zapadlýma, špinavýma uličkama. Navíc se tam teď všechno přestavuje, takže to vypadalo ještě hůř než jindy. Nakonec jsem se ale v pořádku dostala až domů, děsně unavená. Šla jsem spát hned v deset, rozhodnutá vstávat v pět abych si ještě dodělala grafy do matiky.
15.Června 2012
2:24, odpoledne

Vstávala jsem ve čtyři ráno, abych si ještě propočítala nějaké příklady, kvůli opravnému testu z fyziky. V tramvaji jsem se učila všemožné vzorečky v vypočítání gravitačního pole. Ale nejspíš mi to bylo k ničemu. Rozdala písemky, a já jsem byla v háji. Snažila jsem se dýchat, vzpomenout si na to, které vzoreček potřebuju... A když už jsem si myslela, že to mám celkem slibně, otevřela jsem učebnici a přišla jsem na to, že jsem do vzorečku dobře napsala na druhou ale to číslo už jsem potom neumocnila, takže mám celý příklad blbě, protože pochybuju, že by mi uznala půlku příkladu. Není to zrovna mooc vlídná učitelka....

Uvidíme jak to všechno s těma známkama dopadne.

Zápis 144

12. června 2012 v 11:41
Tuhle otázku si pokládám porměrně často. A to hlavně díky hodinám společenských věd. U Slavoje už mě nic nepřekvapuje, snad jento když za hodinu neřekne slovo šimpanz ani jednou. Kromě toho že jsme byli zase porovnávaní se šimpazema, jsme se také bavili o lidském vývoji, což nás dovedlo až k tomu , že jeho synovi v dětství, kdy ještě nemáte pořádně srostlou lebku, nesmíte mít hlavu jen na jedné straně, drželi hlavičku balíkama mouky, ale prý to ani tak nepomohlo. Má šišatou hlavu, oznámil.

Z testu z fyziky mám čtyřku, doufám, že když si opravím písemku na gravitační pole zvládnu to nějak dát na trojku. Já totiž nechci mít čtyřku na výzo. To nejde, nepřežila bych to.
Ale jak jsme si s Martinkou slíbily, v druháku se budem fakt učit! Sama si dovoluju mít jen dvě trojky, z fyziky a matiky. (Oh, jsem tak optimistická!)
Každopádně si ve škole teď zpravuju co můžu. Dneska jsem se málem pohádala s učitelem na chemii, kvůli tomu jak jsem si průměr spočítala já a jak ho spočítal on. Nakonec jsem mu ne moc taktně připoměla, že mi minulé pololetí ubral a teď mi to dluží. Nakonec i on uznal, že s průměrem 2.6 a s přilepšením z minulého půlroku, že mám šanci na přezkoušení. Díky za to, alespoň a nějakou tu trojku méně. Navíc mi chemie celkem jde, jen to vyčíslování jsem nějak pokašlala.
Test z dějepisu, který jsme psali asi před dvěma týdnama a půl, jsme ještě neviděli. A když jsme se na to ptali učitele, nejdřív jsme se dozvěděli, že si ty testy bere s sebou o víkendu na chatu a včera nám řekl, že jsme v pořadí.

Do konce týdne musím napsat náhradní úkol do češtiny, protože oni jedou na výlet; po stopách J. A. Komenského. Musím napsat něco o jeho třech údajných místech narození. Jsem fakt zvědavá, kde to seženu. Už jsem se dívala i v knihobně ale nic užitečného jsem tam nenašla. Takže si budu muset vystačit s internetem.

Počasí venku mě začíná pěkně štvát, když to vypadá, že bude hezky, ani ne za pět nebo deset minut začně pršet a když to vypadá, že bude pršet je celou dobu zataženo a dusno a déšť nikde. Já pak sakra nevím, kdy si ten deštník mám vzít nebo ne. Nebyl by to takový problém, kdybch měla nějakýn ten malý, skládací, ale já žadný takový nemám.
Dneska bych měla jít na nějakou chvíli ven s S. a pak musím na rehabilitace, ne že by se mi tam nechtělo, ale nechce se mi tam.
Zítra hned po opravném testu z matiky jdeme s Evou k nám domů, protože ona by to otočit z Krpole asi nestihla a k večeru už jdeme se třídou do divadla; Poprask na laguně. Měla by to být činohra. A vrátíme se od tama nejspíš dost pozdě, takže se tady pravděpodobně objevím až ve čtvrtek, pokud to budu zvládat s učením se fyziky.
Xoxo

Zápis 143

9. června 2012 v 18:11
'Víte co je to pexeso? Víte, ne? Tak já nějaké donesu.'
Touhle větou začala úterní hodina němčiny. Celou hodinu jsme hledali páry německých a českých slov, spolu s obrázkya to jen kvůli tomu, že většina lidí jela na exkurzi na Velkou Moravu. Ve třídě nás z 33 zbylo jen pět, ale protože dva z pěti jsou ve vyší skupině němčiny, hráli jsem my tři zbývající plus učitel. Do toho jsme se bavili vlastně o ničem a snažili se navzájem nachytat a porazit. Kdo by řekl, že jindy učitel jako každý, je tolik soutěživý. A zrovna v pexesu...
Hodina chemie už nebyla uvolněná a ani zábavná. I když bás tam bylo tak málo jsme normálně dál probírali učivo, nezajímalo ho, že jim to stejně bude muset vysvětlovat znovu a že si tím přidělává práci, prodtě se rozhodl, že jim to naskenujeme a ve čtvrtek budem pokračovat. Už tak, že jsme měli chemii i v pondělí, kvůli odpadlé biole...

Středa nebyla o moc jiná. Nudili jsme se v každé hodině až na matiku, kde se učitelka rozhodla, že si ve třech lidech napíšeme test! Naštěstí nám tu známku pak nezapočítávala, jinak nevím, asi bych to nerozdýchala. Nechala jsem se vyzkoušet z orinetace Jižní Ameriky, a učitel říkal, že jsetli se nechám vyzkoušet z teorie na Severní Ameriku mohla bych mít ze zemáku za dvě. Huh... Hned po škole jsem jela na cvičení, bylo to celkem okey ale byla jsem dost unavená. A to jsem ještě musela na trénink. Bylo strašně super dát si hned potom horkou sprchu. Pomalu jsem roztávala a uvolnila se naplno.
Doma jsem si udělala referát do psychologie. Měla jsem si vybrat nějakou psychózu, tak jsem si zjišťovala informace o maniodepresivní psychóze. (Je to fakt krutá choroba, navíc dědičná.) Pak jsem si chtěla pustit potřech měsících nový díl pretty little liars, jenže když jsem si to pracně sthála, nešly mi k tomu připojit titulky! Zkoušela jsem všemožné nastavení a nic, online to navíc taky ještě nebylo...

Čtvrtek je jeden z těch dlouhých dnů, kdy si ze všecho nejvíc přejete ať už skončí. Navíc mě vždycky ve škole drří až do čtyř. Poslední hodinu, chemii, jsme psali test na vyčíslování rovnic. Na hodině jsem to vždycky měla rychle a dobře, chápala jsem to. Ale jakmile mi rozdal ten test všechno to bylo v háji. Nakonec z toho testu mám čtyřku.

Musela jsem učit, abych dostala co nejlepší známku z fyziky, jenže když jsem propočítávala ty příklady, nerozumněla jsem ani slovo.

Nakonec jsem to ale nějak pobrala, jenže když se mi do rukou dostalo zadání písemky, myslela jsem že chytím panický záchvat. Nevěděla jsem skoro nic, a když už jsem si myslela, že vím jak na to, nemohla jsem si vzpomenout na vzoreček týkající se setrvačnosti. Z celé písemky o čtyřech příkladech mám s jistotou dobře jenom jeden. S takoou na trojku z fyziky můžu rovnou zapomenout...


Zápis 142

31. května 2012 v 21:38
4:30 a.m

Zvuk otravného budíku se rozezněl po ještě setmělém pokoji. Pracně jsem se vysoukala z pod peřiny a rychle vypnula to protivné pípání. Rozsvítila lampičku a sedla si zpátky na postel i s papíry do společenských věd. Pokoušela jsem se naučit něco z dvanácti vytištěných listů, ale moc mi to nešlo, aby bylo jasno. Takže jsem to po zhruba hodině vzdala a našla si v hromádce papírů zápisy do biologie. Měla jsem totiž psát test, náhradní termín, protože jsem v pondělí nebyla ve škole. Místo té jsem totiž po obchodech hledala šaty do toho blížícího se divadla. Jenže, i přestože jsem si vzkoušela asi deset šatů, ani jedny mi nebyly. A tak jsem si je (zase) půjčila, tentokrát od Veve. Musím jí je do 14.6 vrátit, jde v nich prý do fabriku, nebo tam někam...

Ve středu byl trénink opět lehce volný, ale naštěstí to už nebylo kvůli nedostatku koučů, ale kvůli ěsně ledové vodě! Vážně, bylo to horší než obvykle. Další zajímavá věc, byl tam se mnou táta s bráchou. Takže jsem většinou vysvětlovala něco bráchovi nebo brblala na tátu o tom jaká mi je zima. Večer jsem se osprchovala v příjemné teplné vodě a začala se učit. Upřímně, když jsem si vytiskla papíry do společenských věd, nerozumněla jsem pořádně ani té první větě.
Spíš vůbec mi nevadilo, když nám ten test přeložil na pondělí, ale kdybych to veděla dřív mohla jsem spát o hodinu dýl a nevstávat o půl páté.

Takže jsem dneska psala jen krátký test z němčiny a pak biolu. Němčina byla v pohodě, ikdyž jsem tam popletla jedno nebo dvě slova. Nojo, moje chyba, měla jsem se učit. Stejně tak i tu biologii jsem se měla učit, a učila jsem se ale ne dost, jak se zdá. Nebo to taky mohlo být jenom 'okno', protože jakmile zadala pár pojmů a hlavní otázku, všechno naučené se mi vypařilo z hlavy. Ne tak docela, ale přece jenom... Dva pojmy mám uplně blbě, popletla jsem je totálně, a u hlavní otázky jsem tam něco zpatlala, tak doufám, že to nějak dopadne. Jasnš že bych chtěla dobrou známku, moc, ale jsem neschopná se učit, nemůžu se pak divit výsledkům.

A jedna dobrá zpráva nakonec, dostala jsem za jedna z kondicionálů v angličtině.
Andrejce, sestřence, přeju krásné narozeniny! 18ka je za život jenom jednou, vítej mezi dospělé...

Zápis 141

27. května 2012 v 23:06
Tru: Blood.
Zkončily Upíří deníky, Once upon a time a Pretty little liars bude (už) za deset dní. A protože mě nuda dohnala, poptala jsem se pár lidí a po nekonečně dlouhém uvažování si pustila první díl seriálu se samýma upírama, sexem a krví. Nevím možná to po nějaké době zastavím a vrátím se k tomu za dlouho dobu, nebo taky ne.

Dneska jsem si uvědomila, jak moc se prostčedí kolem mě mění. Občas mi to až nahání hrůzu, když někde ještě můžu vidět původní budovy a hned vedle nich moderní stavbu nebo hospodu s velkými neonovými nápisy a cedulemi. Někdy bych se nachvíli chtěla podívat na vesnici, nemohla bych tam žít, na to jsem až moc zvyklá na velkoměsto, ale zkusit bych to zkusila. Nějak pozastavit čas, dobu ve které žijeme a zůstat na moment na místě.
V poslední době mi moje mysl dává hodně najevo, jak moc zvláštně uvažuju, a já začínám děsit sama sebe. Ptám se jestli jsem vůbec normální... Nebo je to jenom tím, že nejsem schopná žít svůj život, neumím to a pořád jen utíkám před realitou. Nechci být na útěku před svým vlastním životem...

Brácha bude mít brzo narozeniny. Totálně mi to vypadlo z hlavy, vůbec jsem nepřemýšlela nad tím co mu koupím, ani za co. Haha. Chci mu dát něco hezkýho, přece jenom mu bude deset. Nula na konci. Ale jak se znám budu vybírat tak dlouho až dojdu zase k nějakému autíčku. Ne!! Já něco vymyslím, už mu bude deset, měla bych přestat s autíčkama, vždyť už si s nima ani nehraje, sakra! Přijdu si fakt vygumovaná, mimo.

Zápis 140

23. května 2012 v 22:28
Dny ubíhají nesmírně pomalu a odpor k učení je horší a horší.
Zatím co jsem tady nebyla, jsem si ve svojí malé hlavičce všechno urovnala a částečně, dalo by se říct, si stanovila priority. Co to znamená? Jednoznačně to, že se zase na plno vracím k blogování. Menší krize byla zažehnána (udělejme si místo pro jinou).
***
Byla jsem na baletu, spící krasavice. A vážně jsem měla děsný problém dvě hodiny před začátkem představení. Neměla jsem ŠATY! Psala jsem všem co mě napadli, jestli by mi nějaké nepůjčili, bylo to důležité, národní divadlo, přece nepůjdu jako loser. Zachránila mě Martinka, děkuju... Půjčila mi šaty, dalo by se říct oblíkla mě lehce s nadsázkou.
Bylo to fajn, líbilo se mi to. I když se mi ke konci chtělo děsně spát, neměla jsem problém s pochopením toho o co tam jde, jako někteří jiní. Ten princ, princ, který ji vysvobodil, vypadal přesně jako princ Krasoň ze Shreka. Když jsem ho poprvé viděla na scéně, málem jsem se rozesmála nahlas.

Včera jsem se byla podívat po nějakých vlastních šatech, několik se mi jich líbilo, pár jsem si jich zkusila a v jedněch jsem podle S. vypadala jako jeptiška. Heh, jeptiška?! Budu se muset dál dívat, do dvanáctého mám ještě čas. Na další představení, ale už musím mít svoje šaty, protože tam už jdeme všichni! Jsem si jistá, že by se nikdo nechtěl obětovat.

Ráno jsem jela s Jessie, byla překvapená, že mě vidí, je středa a to jezdím na sedm. Jenže mě se tak nějak nechtělo na matiku a tak jsem prostě zaspala, můj budík zaspal. Škola probíhala úplně stejně jako vždycky až na to že tento týden kvůli maturitám nezvoní a máme kratší výuku, ale i tak je to na nic.
Upřímně miluju ten náš školní bufet. Běžíte tam hned po zvonění a stejně stojíte řadu pomalu celých těch blbých dvacet minut přestávky, takže se ani nestihnete najíst, když už si něco koupíte. Agrr...

Jednou za x let jsem si v klídečku snědla oběd a došla na tréning. Tam mě čekalo překvápko. Taky neobvyklé, mimochodem. Řekli nám, že dnešní tréning byl zrušený, tak se hned volalo Peťovi, ten to vyřídil, zařídil a my se šli převléct do šaten. Tam jsme čekali tak pět minut než nám otevřeli dveře k bazénu a u bazénu jsme dalších několik minut čekali na kouče. Jenže nikdo nikde. Vzali jsme věci do svých rukou, pár dospělých tam bylo a tak jsme začali plavat sami. Byl to uvolněný tréning, nikdo až do konce nedorazil... Doma jsem si už jenom udělala večeři a pak až do teď pomalu nehnula ani prstem, teď tady horlivě ťukám do klávesnice a...
Chyběla jsem vám? Teď jsem zpět!
Těšte se, xoxo
 
 

Reklama